Maminka Katka a její předvánoční peripetie

Ahoj maminky a tatínkové,

moc se omlouvám, že jsem vám o sobě nedala dlouho vědět, ale celý listopad prolétl tak rychle, že jsem to sotva zaznamenala. Všechny ty přípravy na Vánoce, podzimní únavy (bez kterých se žádný můj podzim neobejde)… Ale to vám asi nemusím dlouze vyprávět, protože určitě sami dobře víte, o čem mluvím.

Teď už jsem si ale řekla, že vám něco napsat musím. Ne že by snad to hektické období skončilo (to spíše naopak), ale prostě jsem tak nějak měla pocit, že se s vámi chci v předvánočním čase ještě „vidět“.

Já toto období jednoduše miluju (ačkoliv mě také neuvěřitelně stresuje, ale bez toho to zkrátka asi nejde). A letošní Vánoce jsou v něčem speciální. Jsou to totiž možná úplně poslední Vánoce, kdy ještě dodržujeme všechny ty tajnosti ohledně Ježíška. Terezka totiž stále věří, což mě stálo poměrně hodně ústupků a úplatků.

Honzík jako uvědomělý bráška, který se po nástupu do školy samozřejmě okamžitě dozvěděl, jak to všechno je, nechtěl nechat Terezku v tom sladkém nevědomí. Spíše byl odhodlán jí okamžitě prozradit, jak se věci mají a jak byli sprostě oklamáni (to jsou prosím pěkně Honzíkova slova bez jediné úpravy – kam na to ty děti chodí?). Jeho názor změnilo až několik mých výhružek a také jeden den v akvaparku, který si Honzík poručil za svou mlčenlivost.

Ale zpátky k letošním Vánocům. Poslední v tomto stylu jsou proto, že i Terezka už příští rok nastupuje do školy – a mě je jasné, že všechny děti v jejím okolí zastrašit ani uplatit nedokážu. Nezbývá tedy než se s tím smířit. A pořádně si užít ty letošní Vánoce, což také byl můj záměr. Nebo jako stále je, ale menší narušení plánu už samozřejmě proběhlo.

Mikuláš ztratil plášť – a já zase vítr z plachet

Mé děti určitě nepatří mezi učiněné andílky (nerada si to přiznávám, ale je to tak). Přesto jsem se nikdy nerozhodla strašit je domluvenou návštěvou čertů. Nějakou tu dobrůtku ale samozřejmě každoročně dostávají – a já jsem se letos rozhodla, že si ji nezaslouží tak úplně zadarmo. 

Při tradičním chystání pytlíčků jsem tedy připravila dvě verze. V té jedné bylo uhlí a brambory, v té druhé poté čokoládky. Má představa byla taková, že nejdříve dostanou brambory, a až poté, co s hrůzou slíbí, že už nikdy nezazlobí, dostanou za odměnu čokoládku.

Jenže děti jsou lišky podšité – vím to už dávno a přesto vždycky nalétnu. Vše probíhalo, jak mělo. Děti běžely na balkon, kde na ně vždycky čeká koš s dobrotami. Já jsem napjatě poslouchala za rohem a čekala, jaká bude jejich reakce. Jaké bylo překvapení, když jsem místo křiku a uprošování slyšela jen smích, a následně Honzíka, který zahlásil: „Super, mami, zítra můžeš uvařit bramboračku. A teď ještě ty čokolády, které jsi měla připravené ve skřini.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo začít hulákat. Nakonec jsem to nechala bez komentáře, jen v duchu už jsem spřádala plány na příštího Mikuláše – protože to už ty čerty ale opravdu pozvu.

Cukroví schovávejte někam vysoko

I přes drobný karambol s Mikulášem jsem na sebe letos byla opravdu hrdá. Ve výjimečném předstihu jsem zvládla napéct cukroví i uklidit celý byt. Všichni tři nejvíc milujeme medové rohlíčky, perníčky, linecké a pracny (teda vlastně všichni čtyři, jak jsem posléze zjistila, ale to ještě trochu předbíhám).

Protože jiné cukroví se u nás nikdy nesní, zaměřila jsem se jen na tyto čtyři druhy. A napekla jsem toho opravdu hodně, takže jsem se nebála děti vyzvat, že klidně mohou ochutnat. Teď už samozřejmě vím, jaká byla chyba ukázat jim tajnou skrýš cukroví.

Nejenže se tam oba vkradli ve chvíli, kdy jsem odběhla na rychlý nákup, ale navíc na hostinu přizvali i Barta. Ten v sobě zřejmě nalezl skrytou vášeň pro sladké a pustil se do cukroví s opravdovou vervou. Nejenže tedy zmizely tak tři čtvrtiny mých zásob, ale navíc se jejich nájezd podepsal i na stavu našeho bytu. Jaké bylo překvapení, když jsem se vrátila domů a našla podlahu pokrytou vrstvou drobečků.

Nakonec jsem celou situaci vzala opravdu sportovně – rozhodla jsem se, že taková prkotina nám Vánoce jednoduše nezkazí. Jsem ráda, že alespoň dárky našly bezpečný a nikým neobjevený úkryt (doufám!!). A také se těším, až si o víkendu uvařím svůj oblíbený vaječný likér. O ten už mě snad děti ani Bart nepřipraví.

Vám všem přeji krásné a co možná nejklidnější Vánoce v kruhu nejbližších a také úspěšný vstup do nového roku.