Kampaň na podporu Skleněných dětí přinesla do veřejného prostoru mnoho nových informací.

Organizace Srdcem Robinson letos realizovala další osvětovou kampaň na podporu skleněných dětí – sourozenců vážně nemocných dětí, jejichž potřeby často zůstávají v pozadí. Cílem kampaně nebylo pouze získat finanční prostředky na pomoc rodinám, ale především otevřít veřejnou debatu o tématu, které je stále málo viditelné. Co jsme se díky kampani o skleněných dětech dozvěděli?

1. Co znamená pojem „skleněné děti“

Termín „skleněné děti“ označuje sourozence dětí s vážným onemocněním, hendikepem nebo speciálními potřebami. Nejsou „skleněné“ proto, že by byly křehké, ale proto, že jsou často přehlížené – jako by skrze ně bylo vidět.

Tento pojem vystihuje specifickou rodinnou dynamiku, ve které se pozornost rodičů přirozeně soustředí na dítě, které potřebuje intenzivní péči. Nejde o selhání rodičů, ale o realitu, která vzniká z nutnosti. Vedle toho ale vyrůstá další dítě, které situaci vnímá, přizpůsobuje se jí a často se učí ustupovat.

Jak popisuje osobní výpověď:
 „Být skleněným dítětem znamená vyrůstat s pocitem, že vaše potřeby jsou méně důležité.“ (Psychology Today, 2025)

Psycholog a psychoterapeut Adam Táborský, který působí v organizaci Srdcem Robinson jako odborný garant, upozorňuje na to, že skleněné děti je potřeba vnímat jako zranitelné, na druhé straně jako neviditelné svědky rodinného traumatu.

Jejich „neviditelnost“ přitom nemusí být záměrná – často vzniká tiše a postupně. Dítě se učí číst situaci v rodině, přizpůsobovat se jí a nevědomě si osvojuje roli toho, kdo „nepřekáží“.

Na základě svých zkušeností Adam Táborský dodává, že náš přístup k těmto dětem často kolísá mezi dvěma extrémy:
 „Buď je příliš chráníme, nebo je naopak přehlížíme. Skutečná potřeba je někde mezi – v citlivém, ale rovnocenném zacházení.“

2. Co skleněné děti prožívají, ale často neříkají

Skleněné děti bývají velmi vnímavé. Často si uvědomují náročnost situace v rodině a snaží se rodičům nepřidělávat starosti. Učí se být „v pohodě“, i když uvnitř prožívají něco úplně jiného.

„Děti se často snaží být neviditelné a bezproblémové,“ říká Tereza Robinson, zakladatelka organizace Srdcem Robinson.

Odborný pohled Adama Táborského to potvrzuje. „Často se naučí, že nemají právo na vlastní problémy. Nezlobí se, nestěžují si – nebo se to naučí nepřipouštět. Objevuje se u nich vina – proč jsem zdravý já a ne sourozenec. A také pocit, že jejich bolest je méně důležitá.“

Nejčastěji se u skleněných dětí potkáváme s pocity, že jejich vlastní potřeby nejsou dost důležité, že musí být silné a bezproblémové, aby nezatěžovaly své okolí, a že pro jejich emoce často nezbývá prostor. Mohou mít také pocit, že musí své prožívání potlačovat, protože „druzí toho mají dost“, a postupně se tak učí upřednostňovat potřeby ostatních před těmi svými.

Svůj příběh s námi sdílela Michaela Brejchová, která se skleněným dítětem stala už v deseti letech. Jak toto období vnímá dnes, s odstupem času ve svých čtyřiceti letech?

Bylo mu 6 a mně 10, když bratr vážně onemocněl. Moje první emoce byly strach s smutek, ale i vina. Pár týdnů předtím jsem se na něj totiž naštvala a v duchu si přála, aby umřel. A on byl najednou v ohrožení života. Moje desetiletá hlava si to spojila jasně: Můžu za to já. Styděla jsem se to komukoliv přiznat.

Jak čas běžel, přišla osamělost a žárlivost na pozornost, které měl bratr logicky víc. Nechtěla jsem rodičům přidělávat starosti.

 Dnes je mi skoro čtyřicet a vidím, jak mě tahle zkušenost zformovala do klasické hodné holky a „people pleasera“. Jsem ta, co všechno zvládne sama, nikoho nezatěžuje a o pomoc si neřekne. Nemocnice dodnes nesnáším. Raději vlastním dětem zalepím i to, co by bylo na šití, a jen se v duchu modlím, aby nás nepotkalo nic vážného, kde bych se musela spolehnout na někoho jiného.

Jak to popisují samy děti:

„Kamarádi řeší, jestli mají čas jít ven, a já řeším, jestli můj brácha přežije noc.“
 (Laura Hašek, ambasadorka skleněných dětí)

„Byla jsem ta hodná, tichá, samostatná – protože to bylo potřeba.“ (Psychology Today, 2025)

“Vždycky jsem se cítila milovaná, ale vnímala jsem, že není prostor pro moje potřeby a že bude nejlepší prostě nepřidělávat starosti. “  (Michaela Brejchová – skleněné dítě)

Tyto výpovědi ukazují, jak brzy tyto děti dospívají – a jak často zůstávají se svými pocity samy.

3. Rodiče skleněných dětí – mezi péčí a výčitkami

Rodiče často fungují na hraně svých sil. Každodenní péče o nemocné dítě je náročná nejen fyzicky, ale i psychicky, a často nezbývá dostatek energie ani prostoru na další potřeby v rodině.

„Rodiče mají pocit, že nejsou dost dobří ani pro jedno z dětí,“ říká zakladatelka organizace Srdcem Robinson, Tereza Robinson.

Jak upozorňuje Alice Řezníčková (odborná garantka v Srdcem Robinson, krizová interventka, koordinátorka Krizového intervenčního týmu FNM) situace vyžaduje velkou vnitřní kapacitu:
 „Vyžaduje to obrovskou vnitřní kázeň a reflexi, aby rodiče dokázali se sourozenci otevřeně mluvit a věnovat se jim.“

Rodiče si zároveň uvědomují dopad na své děti, kteří často dospějí rychleji, než je tomu u jejich vrstevníků.
 „Na svůj věk je mnohem vyspělejší a sám říká: já vím, že brácha potřebuje víc pozornosti.“ svěřuje se maminka a ambasadorka organizace Srdcem Robinson, Lenka Helena Koeginsmark na adresu svého syna.

Tato situace tak vytváří tichý tlak na obou stranách – rodiče cítí vinu a děti se snaží být „méně náročné“.

4. Co skleněné děti nejvíce potřebují – a jak to zařídit

Zásadní je pozornost – skutečná, nerušená. Nejde o množství času, ale o jeho kvalitu a plnou přítomnost. I krátká, ale plně věnovaná pozornost může mít velký význam.

Podle Adama Táborského je ale mnohem důležitější ještě něco hlubšího, a to dát
dítěti prostor být dítětem. Nemusí být hrdina. Nemusí být pořád silné. To, co se může zdát jako drobnost, má ve skutečnosti zásadní význam – dítě tím získává potvrzení, že je důležité samo o sobě, nejen v kontextu rodinné situace.

Osvědčené tipy z praxe:

• pravidelný „čas jen pro nás“
• aktivní naslouchání
• společná aktivita
• fyzická blízkost
• otevřený rozhovor

Velkou roli hraje i sdílení:
 „Možnost mluvit s někým, kdo rozumí a nesoudí, je klíčová,“ doplňuje Alice Řezníčková.

Sdílení pomáhá dětem uvědomit si, že jejich prožívání je v pořádku – a že na něj mají právo.

5. Co potřebují rodiče

Rodiče potřebují podporu a prostor – nejen praktický, ale i emoční.

“Není možné být tu pro všechny děti ve stejnou chvíli, a to neznamená, že děláte něco špatně.” (Sandstone Care, 2025)

Velkým tématem je také budoucnost. Jak říká maminka vážně nemocného syna a zároveň ambasadorka organizace Srdcem Robinson, Lenka Helena Koeginsmark:
 „Největší tíha je v tom, že jednou tu nebudeme – a sourozenec bude mít pocit, že by se měl postarat.“

Tato obava často zůstává nevyřčená, ale výrazně ovlivňuje atmosféru v rodině i vnitřní svět dětí.

6. Kdo a jak může rodinám pomoci

Pomoc nemusí být složitá, aby byla efektivní a přínosná. Naopak – právě drobné projevy zájmu mají často největší dopad. Pomoc může mít podobu času, naslouchání nebo obyčejné otázky.

Děti si pamatují právě tyto momenty:
“Z pohledu dospělého skleněného dítěte teď vnímám, jak by mi tehdy pomohlo, kdyby mi rodiče dopřáli pozornost, lásku a také uznání, jak situaci v rodině zvládám.” říká Lenka Kalužová – skleněné dítě.

Zájem o „zdravé“ dítě je přitom často tím, co v okolí chybí nejvíce.

7. Jak mohou pomoci odborníci

Odborná pomoc vytváří bezpečný prostor pro sdílení. Mnoho skleněných dětí si své potřeby ani nedovolí pojmenovat – a právě proto je důležité, aby měly možnost mluvit s někým mimo rodinu.

Děti tuto zkušenost potvrzují:
 Až díky Srdcem Robinson jsem pochopila, že nejsem divná, ale že jsem byla/jsem skleněné dítě. Konečně to téma chápu a učím se s ním pracovat. Učím se, že i já můžu být občas ta slabá.“ říká Michaela Brejchová, skleněné dítě.

Odborník může pomoci nejen dítěti, ale i celé rodině – otevřít témata, která zůstávají skrytá, a pojmenovat emoce, které se těžko sdílí doma.

8. Závěr – vidět i ty, které „není slyšet“

„Problémy mohou být tiché a plíživé – může je přehlédnout i pozorný rodič,“ říká Tereza Robinson.

Silné poselství přidává i psycholog Adam Táborský:
 „Nemusíš být tichý, abys byl milovaný.“

Mnoho dětí sdílí zkušenost, že nechtěly být problémem navíc, a tak se postupně naučily ustupovat, potlačovat vlastní potřeby a být „ty bez potíží“. Navenek působí samostatně a silně, uvnitř ale často zůstávají neviděné a nevyslyšené.

Právě proto je důležité vnímat i ty, kteří stojí vedle – tiše, nenápadně, bez nároků na pozornost. I oni prožívají, i oni potřebují oporu, pochopení a prostor říct, co cítí.

Protože každé dítě si zaslouží být viděno. Nejen tehdy, když křičí o pomoc, ale i tehdy, když mlčí.

Použité zdroje:

• Tereza Robinson – zakladatelka organizace Srdcem Robinson
• Interní výpovědi skleněných dětí – Laura Hašek, Michaela Brejchová
• Lenka Kalužová – koučka v organizaci Srdcem Robinson, skleněné dítě
• Ing. Lenka Helena Koenigsmark – manažerka, mentorka, lektorka, matka skleněného dítěte
• Mgr. Alice Řezníčková – odborná garantka v organizaci Srdcem Robinson, krizová interventka, koordinátorka Krizového intervenčního týmu FNM
• Mgr. et Mgr. Adam Táborský, Ph.D.- odborný garant, psycholog, psychoterapeut
• Psychology Today (2025): I Was a Glass Child
• Sandstone Care, 2025

Autor: srdcemrobinson.cz