jak zatím zvládáte zimu? Už máte za sebou nějakou tu lyžovačku? Já se tomu zatím úspěšně bráním, i když tuším, že dlouho už vzdorovat nevydržím. Určitě znáte moc dobře takové to: „Ale všichni ze třídy s rodiči jezdí… Zase budu jedinej, kdo bude o prázdninách dřepět doma.“

A tak už od Vánoc šetřím každou korunu, abych ve výsledku naspořené penízky vzala a jela se v lepším případě několikrát vyválet ve sněhu, v tom horším poté zahrnula i návštěvu místní nemocnice – jako obvykle.

Lyžování totiž nepatří k mým nejsilnějším disciplínám. Dva pobyty na horách, kterých jsem se víceméně z donucení zúčastnila, tak skončily právě na chirurgickém oddělení nejbližší nemocnice. V prvním případě to odneslo zápěstí, v tom druhém kolenní vazy. Lyžím a jiným podobně pekelným nástrojům se tak vyhýbám, co to jde.  

Jeden sportovní zážitek už jsem ale letos zvládla. Konkrétně bruslení a závody psích spřežení. Všechno jsem dokázala v jeden den a nepotřebovala jsem ani brusle, ani smečku psů. Stačil jen jeden bláznivý Jack Russell a ledovka, která před pár dny pokryla chodníky okolo domu. Kdo by řekl, že bude mít tak malý pes tak obrovskou sílu. Já teda rozhodně ne. 

Jeho schopnosti však znásobila právě ta ledovka. Stačil jeden rychlejší pohyb a už jsem jela. Muselo to celé působit opravdu komicky, což potvrdil pobavený smích náhodných kolemjdoucích. Ale tak zase jsme s Bartem pár lidem zlepšili náladu, a to se přece taky počítá.

Něco podobného potkalo hned o den později i Terezku. Tentokrát za to však nemohl Bart, nýbrž sousedovic Tomík (který váží asi tak stejně jako já). Terezka si s ním při náhodných setkáních před domem moc ráda hraje a Tomík se obvykle chová poměrně rozumně.

Tentokrát v něm však sněhová nadílka probudila jeho štěněcí já a Tomík při první příležitosti srazil Terezku k zemi, aby ji následně za rukavici vláčel po zasněženém trávníku. Poté, co Terezka překonala počáteční šok, uznala, že to byla vlastně velká legrace – od té doby tuto historku vypráví prakticky na potkání.

A co Valentýn, slavíte?

Já teda ne – a neslavila jsem ani v době, kdy jsem měla s kým. Mám prostě jen pocit, že láska není otázkou jednoho dne v roce. Kolem Valentýna tedy necítím žádný zvláštní smutek ani teď, když nemám s kým sdílet všechny ty srdíčkové věci. Ba naopak.

Fronty v květinářství, uštvaní manželé dolující z regálů poslední bonboniéry a kýčovitě vyzdobené restaurace s jejich valentýnskými menu mě tak dokáží spíš pobavit. Pokud jste tedy čekali nějakou super romantickou historku, asi vás zklamu. Žádnou nemám.

Jo, vlastně jednu mám. Romantická ale fakt není. Akorát když jsem se včera vracela metrem domů z práce, u výstupu mě doběhl pohledný asi tak pětatřicátník. Nutno podotknout, že pohledný byl opravdu hodně. V tu chvíli jsme si v duchu říkala, že jsem si před odchodem mohla alespoň učesat vlasy, přemalovat rtěnku, navonět se… Už jsem taky byla připravená přijmout jeho pozvánku na večeři, kterou jsem v tu chvíli samozřejmě očekávala.

Ve vteřině se ale ukázalo, že si mě jen spletl se svou známou. Ještě jsem chvíli počkala, jestli se z toho nevyklube scéna z romantického filmu ve stylu: „Ale tak když už jsme se potkali, mohu vás alespoň pozvat na kávu?“ Nic takového se ovšem nekonalo. A to tedy bylo mé největší valentýnské vzrůšo. No nevadí, třeba příště. 🙂 A jaké jsou vaše valentýnské historky?

moc se omlouvám, že jsem vám o sobě nedala dlouho vědět, ale celý listopad prolétl tak rychle, že jsem to sotva zaznamenala. Všechny ty přípravy na Vánoce, podzimní únavy (bez kterých se žádný můj podzim neobejde)… Ale to vám asi nemusím dlouze vyprávět, protože určitě sami dobře víte, o čem mluvím.

Teď už jsem si ale řekla, že vám něco napsat musím. Ne že by snad to hektické období skončilo (to spíše naopak), ale prostě jsem tak nějak měla pocit, že se s vámi chci v předvánočním čase ještě „vidět“.

Já toto období jednoduše miluju (ačkoliv mě také neuvěřitelně stresuje, ale bez toho to zkrátka asi nejde). A letošní Vánoce jsou v něčem speciální. Jsou to totiž možná úplně poslední Vánoce, kdy ještě dodržujeme všechny ty tajnosti ohledně Ježíška. Terezka totiž stále věří, což mě stálo poměrně hodně ústupků a úplatků.

Honzík jako uvědomělý bráška, který se po nástupu do školy samozřejmě okamžitě dozvěděl, jak to všechno je, nechtěl nechat Terezku v tom sladkém nevědomí. Spíše byl odhodlán jí okamžitě prozradit, jak se věci mají a jak byli sprostě oklamáni (to jsou prosím pěkně Honzíkova slova bez jediné úpravy – kam na to ty děti chodí?). Jeho názor změnilo až několik mých výhružek a také jeden den v akvaparku, který si Honzík poručil za svou mlčenlivost.

Ale zpátky k letošním Vánocům. Poslední v tomto stylu jsou proto, že i Terezka už příští rok nastupuje do školy – a mě je jasné, že všechny děti v jejím okolí zastrašit ani uplatit nedokážu. Nezbývá tedy než se s tím smířit. A pořádně si užít ty letošní Vánoce, což také byl můj záměr. Nebo jako stále je, ale menší narušení plánu už samozřejmě proběhlo.

Mikuláš ztratil plášť – a já zase vítr z plachet

Mé děti určitě nepatří mezi učiněné andílky (nerada si to přiznávám, ale je to tak). Přesto jsem se nikdy nerozhodla strašit je domluvenou návštěvou čertů. Nějakou tu dobrůtku ale samozřejmě každoročně dostávají – a já jsem se letos rozhodla, že si ji nezaslouží tak úplně zadarmo. 

Při tradičním chystání pytlíčků jsem tedy připravila dvě verze. V té jedné bylo uhlí a brambory, v té druhé poté čokoládky. Má představa byla taková, že nejdříve dostanou brambory, a až poté, co s hrůzou slíbí, že už nikdy nezazlobí, dostanou za odměnu čokoládku.

Jenže děti jsou lišky podšité – vím to už dávno a přesto vždycky nalétnu. Vše probíhalo, jak mělo. Děti běžely na balkon, kde na ně vždycky čeká koš s dobrotami. Já jsem napjatě poslouchala za rohem a čekala, jaká bude jejich reakce. Jaké bylo překvapení, když jsem místo křiku a uprošování slyšela jen smích, a následně Honzíka, který zahlásil: „Super, mami, zítra můžeš uvařit bramboračku. A teď ještě ty čokolády, které jsi měla připravené ve skřini.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo začít hulákat. Nakonec jsem to nechala bez komentáře, jen v duchu už jsem spřádala plány na příštího Mikuláše – protože to už ty čerty ale opravdu pozvu.

Cukroví schovávejte někam vysoko

I přes drobný karambol s Mikulášem jsem na sebe letos byla opravdu hrdá. Ve výjimečném předstihu jsem zvládla napéct cukroví i uklidit celý byt. Všichni tři nejvíc milujeme medové rohlíčky, perníčky, linecké a pracny (teda vlastně všichni čtyři, jak jsem posléze zjistila, ale to ještě trochu předbíhám).

Protože jiné cukroví se u nás nikdy nesní, zaměřila jsem se jen na tyto čtyři druhy. A napekla jsem toho opravdu hodně, takže jsem se nebála děti vyzvat, že klidně mohou ochutnat. Teď už samozřejmě vím, jaká byla chyba ukázat jim tajnou skrýš cukroví.

Nejenže se tam oba vkradli ve chvíli, kdy jsem odběhla na rychlý nákup, ale navíc na hostinu přizvali i Barta. Ten v sobě zřejmě nalezl skrytou vášeň pro sladké a pustil se do cukroví s opravdovou vervou. Nejenže tedy zmizely tak tři čtvrtiny mých zásob, ale navíc se jejich nájezd podepsal i na stavu našeho bytu. Jaké bylo překvapení, když jsem se vrátila domů a našla podlahu pokrytou vrstvou drobečků.

Nakonec jsem celou situaci vzala opravdu sportovně – rozhodla jsem se, že taková prkotina nám Vánoce jednoduše nezkazí. Jsem ráda, že alespoň dárky našly bezpečný a nikým neobjevený úkryt (doufám!!). A také se těším, až si o víkendu uvařím svůj oblíbený vaječný likér. O ten už mě snad děti ani Bart nepřipraví.

Vám všem přeji krásné a co možná nejklidnější Vánoce v kruhu nejbližších a také úspěšný vstup do nového roku.

A co teprve, když začnou marodit spolu se mnou, že jo. Nebo respektive když svou chřipku chytnu od nich. To je potom teprve paráda. Jak to celé začalo? No samozřejmě, že ve školce, tedy u Terezky. Mám pocit, že po příchodu do školky vydržela zdravá tak přibližně prvních deset minut. Radost z opětovného shledání s kamarády už třetí den vystřídala bolest v krku a bylo vymalováno. Lavinová reakce na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat, takže nejdříve odpadl Honzík a poté i já.

Ale abych navázala na předešlou notu – v těchto chvílích často vzpomínám na své nemoci v bezdětném období, kdy jsem si alespoň o víkendu mohla v klidu zalézt do postele, pustit film, objednat si oběd až ke dveřím a nic neřešit. Teď jen sama na pokraji sil běhám s čaji, teploměry, obklady, oblíbenými plyšáky, oblíbenějšími plyšáky, které jsem měla přinést hned napoprvé, pohádkami… Ale co vám budu povídat, vy sami to určitě znáte moc dobře. Co bychom ale pro ty své malé andílky neudělali, že?

Po čtyřech dnech této beznaděje mě na hlídce (nebo spíše v roli dvorní služky) vystřídala má skvělá maminka. Ne snad, že bych si konečně zalezla do té postele, jen už jsem prostě musela do práce. Protože co si budeme povídat, luxus v podobě neschopenky a týdenní (nebo nedejbože i delší) nepřítomnosti v práci jsem si zkrátka nemohla dovolit.

Ale abych nekončila negativně… Teď už jsme samozřejmě všichni zdraví – no jinak bych asi neměla energii a rozhodně ani čas vám tohle všechno psát – a já už zase 100% a bezvýhradně miluju své děti.

Každý den se ale usilovně modlím za to, aby naše zářijová chřipka byla na hodně dlouhou dobu poslední nemocí, která mě nebo Terezku s Honzíkem potká.

Pokud s tím vy právě teď válčíte, přeji vám hodně sil a brzké uzdravení. Už na příští týden pro vás chystáme článek plný babských rad, které v boji se všemi těmi bacily pomáhají. Tak pokud nám máte čím přispět, budeme rádi i za váš osvědčený tip!

Zatím se mějte hezky a ahoj zase za měsíc!

Vaše Katka

Poprvé se o mě pokusily mdloby, když jsem vytáhla ze skříně Honzíkovu aktovku. Říkala jsem si, že tento ročník bez problémů zvládne v té loňské, kterou jsem mu kupovala do první třídy. Batoh je to krásný a Honzík je z něj pořád nadšený – předpokládala jsem tedy, že to nebude žádný problém. Tento můj pocit však přetrval jen do chvíle, než jsem tašku vytáhla z útrob skříně, kde celé dva měsíce bez povšimnutí odpočívala (ačkoliv Honzík mi neúnavně tvrdil, že má všechny věci připravené). Jediné, co bylo v aktovce připravené, byla několik měsíců stará svačina, která zde zůstala zapomenuta (příště si tu vyklizenou tašku raději zkontroluji). Co přesně to bylo a jak dlouho už to v Honzíkově tašce bydlelo, netuším a zjišťovat nehodlám. Poté, co jsem provedla deratizaci aktovky i celého bytu, mohly přípravy pokračovat.

Druhým nejtěžším úkolem nedělního večera byla promluva s Terezkou, která se ani po roce nedokázala smířit s tím, že ještě musí do školky (do toho zařízení pro mimina, jak jej Terezka v záchvatu vzteku nazvala), zatímco její velký brácha už umí číst, psát a počítat. Terezka mi vyčetla úplně vše, včetně pořadí jejich narození (jasně, to je přece prokazatelně má vina). Ještě štěstí, že jsem tento cirkus letos absolvovala naposledy. Příští rok už jde Terezka rovněž do školy a já jen doufám, že si to na poslední chvíli nerozmyslí a nezačne dělat scény kvůli školce.

Poté, co jsme vyřešili všechna nedorozumění, jsem konečně začala mít pocit, že to nejhorší už máme za sebou a následující ráno že proběhne opravdu hladce. Jak moc jsem se mýlila. Copak už jsem někdy zažila, aby něco v naší rodině proběhlo hladce?

Pondělí 3. září

Překvapivě jsme nezaspali a děti vstaly celkem bez odmlouvání. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že ráno bude krásné a bezproblémové. Venku polojasno, poměrně příjemná teplota, no prostě paráda. Jen do té doby, než jsem se rozhodla ještě jednou zkontrolovat Honzíkovu aktovku, ze které na mě vykoukl potkan (jménem Pepa, jak jsem se záhy dozvěděla). Po půlhodinovém výslechu se Honzík přiznal, že si Pepu před týdnem půjčil od kamaráda (takže ta potvora s námi bydlela celý týden!!) a dnes ho hodlá vrátit.

Samozřejmě bych byla moc ráda, kdyby Pepa urychleně opustil náš byt, nechtěla jsem ale riskovat, že Honzík hned první den přinese poznámku za nošení zvířat do školy. Pepu jsme tedy nakonec nechali v jeho provizorní ubikaci a dohodli jsme se, že bude odevzdán hned odpoledne.

Přibližně v polovině našeho rozhovoru začala Terezka pofňukávat, že by také chtěla takového Pepu. Na konci už řvala naprosto otevřeně, že chce zvíře a taky že nechce do školky. Pomalu jsem začínala mít pocit, že mé nervy už nemohou vydržet více. Při pohledu na hodiny jsem navíc zjistila, že máme ohromné zpoždění. Rychle jsem tedy vyběhla s Bartem, který se venku nestačil ani rozkoukat a už jsem ho zase vláčela domů.

Při poněkud zmateném a hektickém odchodu nás Bart vyprovázel vyčítavým pohledem, který hovořil poměrně jasně: „za tohle se ti pomstím“. A protože Bartova nejoblíbenější pomsta je demolování bytu, odcházela jsem s opravdovým strachem. Nebyl však čas zabývat se touto hrozbou více. Už tak jsme měli děsivé zpoždění. Rychle jsem tedy své ratolesti vyprovodila do jejich tříd a sama se vydala do práce – s myšlenkou, že jakkoliv náročný bude dnešní pracovní den, já se na něj opravdu strašně moc těším. Konečně si totiž odpočinu!

Už několik let jsem měla velký sen. Chtěla jsem se konečně podívat k moři, kde jsem ještě nikdy nebyla. Všechny ty krásné pláže, divoké vlny, plážové bary a hotelové restaurace jsem znala jen z vyprávění kamarádek. Potřeba vyzkoušet si to na vlastní kůži letos přesáhla únosnou míru a já jsem si řekla, že prostě musíme.

Celý rok jsem tedy poctivě šetřila každou korunu, a navíc jsem uprosila celou rodinu, aby se letos vykašlali na vánoční i narozeninové dárky a raději mi přispěli na vytouženou dovolenou. Naši mi však dali ještě jeden dárek – nabídku, že se po dobu naší nepřítomnosti postarají o našeho Barta (no jo, Honzík prostě Simpsonovi miluje). Možná tak úplně nevěděli, co dělají. Bart je totiž odrostlé štěně Jack Russell teriéra a bláznivé charakteristice svého plemene odpovídá do nejmenšího detailu. Každopádně historky, které naši s Bartem zažili, by bohatě vystačily na celou knihu (tak možná někdy příště). Ale teď zpět k naší dovolené.

Rozhodla jsem se, že nepojedeme s cestovkou (koupit letenky, zarezervovat ubytování a naplánovat nějaký ten výlet snad ještě zvládnu, ne?). Po dlouhých úvahách a hodinách strávených u počítače jsem zvolila Španělsko, na jehož písečné pláže pěl ódy snad úplně každý, kdo už měl tu čest.

Po dalších pár hodinách hledání jsem nakoupila letenky a zarezervovala ubytování. Rozhodla jsem se pro apartmán s kuchyní, který vycházel mnohem levněji než hotel s možností stravování (kdybych věděla, že na přání dětí skončím celý týden na špagetách s kečupem, rozhodně bych volila hotel). S pocitem hrdosti, jak jsem to krásně naplánovala, jsem si nalila skleničku vína (samozřejmě španělského) a ztratila jsem se v představách – už jsem se viděla na pláži, kde s drinkem v ruce pomrkávám na španělského barmana, zatímco moje děti si o dva metry dál staví hrad z písku a zažívají ty nejlepší prázdniny.

Člověk míní, život (a děti) mění

To bychom nebyli my, aby všechno proběhlo bez problémů. První zádrhel nastal hned při balení věcí. V rámci úspory peněz jsem zvolila pouze příruční zavazadla do letadla – svého rozhodnutí jsem litovala hned poté, co jsem viděla haldu hraček, bez kterých Honzík s Terezkou odmítali opustit byt. Následovaly tedy přibližně dvě hodiny křiku, hysterických scén a hektolitrů prolitých slz, během kterých si oba museli vybrat jen to nejnutnější.

Ráno v den odletu nás neminul tradiční kolotoč – třikrát jsme se vraceli pro zapomenuté věci, díky čemuž nám ujely dva autobusy na letiště (to už jsem propadala hysterii i já)… Jaká to byla úleva, když jsme konečně usedli do letadla. Náš první let jsme si náležitě užili, což se pravděpodobně nedá říci o dalších pasažérech (řekla bych, že naše projevy nadšení je omrzely přibližně nad Berounem – pokud jsme tedy přes něj vůbec letěli).

A jaká nakonec byla dovolená? Nejdřív vám možná řeknu, jaká nebyla. Rozhodně nebyla taková, jakou jsem si jí představovala. Moře jsem viděla všehovšudy jednou – to když jsme přijeli. Honzík s Terezkou se do něj s nadšením vrhli a já jsem jim byla se stejným nadšením v patách. Následovala změť událostí, během které přišla velká přílivová vlna, spláchla obě mé děti a s nimi i naději na krásné dny strávené na pláži. Honzík s Terezkou už o moři nechtěli ani slyšet a vzali zavděk bazénem u apartmánu, ze kterého se odmítli hnout po celých následujích sedm dní.

Bazén byl velký přibližně jako ten, který mají naši na zahradě (asi 4 × 4 metry) a nenacházel se u něj ani jediný bar s občerstvením. Celý týden jsem tak strávila na rozvrzaném lehátku, ze kterého jsem sledovala bazénové nadšení svých milovaných ratolestí. Celou dobu se mi hlavou honilo několik otázek. Kde sakra ty děti berou všechnu tu energii? Nemohou se po pěti hodinách ve vodě rozmočit? Jak se dají vypnout? Budou mi mít za zlé, když je příště nechám u babičky a pojedu na dovolenou sama? :))

Malá rada na závěr

Jak už jste asi pochopili, dovolená vůbec neodpovídala mým představám. Odjížděla jsem s vědomím, že o těch krásných plážích a plážových barech budu nadále slýchat jen od svých kamarádek (jen s divokými vlnami už mám zkušenost vlastní). Jedno ponaučení jsem si však ze své první dovolené u moře odvezla – dětem je úplně jedno, jestli se nacházejí v Praze nebo ve Španělsku. Stačí jim vaše přítomnost, bazén a dostatečné množství nafukovacích nesmyslů. Než se tedy rozhodnete absolvovat s nimi dovolenou u moře, zvažte, zda by vás víkend v některém z českých aquaparků nevyšel levněji. Dětem to bude srdečně jedno – budou rády, že mohou být s vámi. A taky že mohou řádit zcela bez obav z obřích vln.

Jaká byla vaše první dovolená s dětmi? Měli jste to podobně jako já? Podělte se se mnou o své historky. Moc ráda si je všechny přečtu. Momentálně totiž vůbec nemám co číst – během týdne u bazénu jsem přečetla úplně všechny knihy, které jsem si do své čtečky nahrála.

Do projektu VašeVýživné.cz se od jeho vzniku zapojilo už více než 20 000 rodičů samoživitelů, kteří s sebou přinesli více než 20 000 naprosto unikátních příběhů. O ně se s námi od samého začátku dělili. A nedělili se jen o ty smutné osudy, v nichž vystupují bývalí partneři dlužící na výživném. Čas od času se k nám dostala i nějaká ta veselá historka ze života. No jo, vždyť život s dětmi by mnohdy vystačil na jeden nekonečný seriál plný šťastných, dojemných, dechberoucích i nervydrásajících zážitků. A my jsme si řekli, proč vlastně jeden takový nevytvořit.

A tak jsem vznikla já – maminka Katka (teď už jistě chápete, proč jsem zrozená z vašich příběhů). Jsem úplně obyčejná holka, kterou před pár lety opustil manžel. Zůstala jsem tedy sama s dětmi (řekněme že budu mít třeba dvě, ať je větší sranda), které mě občas přivádějí k šílenství. Jo a máme psa, to ať je té srandy a šílenství ještě víc. Žiju úplně normální život v Praze (alespoň tak normální, jak jen to se dvěma dětmi a jedním psem jde). A právě o svůj obyčejně neobyčejný život inspirovaný vašimi příběhy se s vámi odteď budu pravidelně dělit. Materiálu mám totiž víc než dost (a pokud byste mi snad ještě nějaký chtěli dodat, na nic nečekejte a pište na info@vasevyzivne.cz). Řekněme, že o sobě dám vědět na blogu třeba jednou měsíčně. To abyste se na mě mohli pravidelně těšit, ale zase abych vás nezačala štvát.

Jo a ještě jedna věc na závěr. Když jsem psala, že jsem obyčejná holka, myslela jsem to opravdu vážně. Mám obyčejné starosti, povinnosti i zájmy. Jsem ale taky trochu praštěná a nebojím se jít do nových výzev po hlavě. A když jsem se teď rozhodla, že se ze mě stane blogerka, chtěla bych jí být se vším všudy. Chci zkoušet, zjišťovat, navštěvovat… Co přesně? Cokoliv, co vás jen napadne! Zajímá vás, jaké jsou ty nové dětské plenky? Chcete vědět, jak by vám mohla pomoci ta proslulá neziskovka sídlící za rohem? Dejte mi vědět a já se pokusím vše zjistit. Jsem tady pro vás!